Dědictví védské moudrosti

Doporučené čteni, autor článku Jan Kozák. Převzato z webu: https://www.gnostica.cz/prednasky/

Véda

Indická Véda je nejstarší slovesná památka indoevropského jazyka, jejíž stáří nemůžeme ani dohlédnout. Jedná se o soubor zpěvů či rytmizovaných veršů, který se rozhojňoval a předával po tisíciletí pouze ústně z generace na generaci, z učitele na žáka, v několika větvích védských škol pro zasvěcence – bráhmany, kteří toto ideové dědictví přenášeli v čase, a tak ho zázračnou pílí a úctou k tradici dochovali až do dnešních dnů. Ideje Védy coby základního zdroje indoevropské kultury tak zněly přes vlny času a doby rozkvětu a pádu, a inspirovali svým pohledem na svět stovky generací nejen Árijců, ale i dalších světových kultur. Každý, kdo se seznámí s tímto zdrojem, pochopí velmi rychle, že naše řeč a naše názory na svět mají védské kořeny.

Védština jako jazyk je pozoruhodně dokonalá řeč, která ve srovnání se všemi jejími pozdějšími jazykovými větvemi, které z ní vycházejí, je překonává jako nedostižný vzor a dokazuje svou dokonalou hláskovou soustavou, stavbou slova a obrovsky rozvinutou flexí, že na počátku lidských dějin stála pozoruhodná moudrost a inteligence, která inspirovala a inspiruje lidskou mysl a činnost až do dnešních dnů.

 

Rozsah védské kultury

Když si se znalostí védštiny a později z ní vzniklého sanskrtu prohlížíme místopisné názvy řek, hor, ostrovů či jezer a moří po celé ploše Euroasie a východního břehu Afriky, začínají k nám promlouvat svým vnitřním významem, protože mnoho z nich je pradávných a védských, avšak dnes jim již nikdo nerozumí. Tak se to má se jmény řek, pohoří a svatých míst nejen v Indii (Ganga, Indus, Sarasvatí atd.), kde je to samozřejmé, ale i např. na Sibiři či daleko na západ v Evropě. Evropské řeky s názvem Sóma, Dráva, Váh, Odra, Visla a mnoho dalších, pohoří Taurus, Durmitor, Pirin, Ardeny, názvy ostrovů Vis či Hvar, Adriatické moře, či místopisné názvy bývalých svatých míst, jako jsou varianty slova tur – Turiec, Turčany, Tursko, Turnov či Toríno (od védského kořene „tr“, „tarati“ – rozrážet, prorážet, vítězit), Varšava (od védského kořene „vrš“ – dštít duchovní sílu) apod. dosvědčují, že védská řeč a kultura byla kdysi dávno rozšířena po celé ploše Euroasie a že byla matricí či zdrojem veškeré kultury indoevropských národů, která hluboce ovlivnila i jiné jazykové a kulturní oblasti.

Např. jména bohů v Egyptě – „Ra“ (od védského slovesa „rá“ – obdarovat, propůjčit) či „Har“ (řecky „Hóros“, védsky „hari“, tj. sóma, od védského slovesa „ghar“ – hořet, svítit), staroegyptský název řeky Nilu „Hapi“ (védské „proudy z výšin“, zvané „apas“), či arabská Mekka (védsky „makha“ –  „obět“), či jméno nejvyššího boha Mezopotámie „Aššura“ (védsky „asura“ – bůh) dosvědčují jeden společný původ či zdroj, který stál na počátku rozvoje lidské duchovní a náboženské tradice, který právě pocházel z védské moudrosti a védské, tj. praindoevropské, řeči.

Tak jak se postupně vzdalovala různá společenství lidí od „kmene“ či „kořene“, odkud vzešla, začaly se formovat různé jazykové skupiny a vznikaly tzv. „národy“ se svými jazyky. Zprvu si byly velmi podobné, ale postupně se formovaly stále víc svým svébytným způsobem a tím, kolik si toho z védského bohatství byly schopny uchovat až do dnešních dnů, kdy si již navzájem nerozumějí a které se proto coby „cizí jazyky“ musíme již učit.

 Stáří Védy

Velké stáří védské kultury dosvědčují i archeologické objevy 20. století. Dokládají směšnost a krátkozrakost dodnes mylně šířené datace vzniku Védy do poloviny 2. tis. př. nl. Nalezená pečetidla z kultury protoindické, tzv. harappské, datovaná min. do 3. – 5. tis. př. nl., zobrazují řadu motivů, které jsou výtvarným vyjádřením védského světonázoru. Nejčastějším motivem je zde postava býka (védsky „vršan“, „hari“), symbol védskými zpěvy vykřesávaného „spasitele sómy“, tj. Světla poznání, velebeného ve Védě též pod názvem „išas“ („Ježíš“ o mnoho pozdějších antických gnostických textů), který má na hrdle zavěšený zvonec symbolizující zvěstování a šíření Světla poznání. Pod ním je vždy vyobrazen pohár či tzv. „obětní miska“, která symbolizuje védskou oběť, tzv. „pohár sómy“, kdy se vykřesané Světlo probuzení nabízí vzhůru na posílení „boha“, kterým byl ve védském pojetí věčný duch, nazývaný „Puruša“ – Světlo bez počátku, a chápaný jako celý kosmos prostupující „dokonalý Člověk“. Tyto „býčí misky“ nalézají archeologové všude na obrovské ploše Euroasie od Číny až po Evropu, u nás např. na jižním Slovensku ještě ze 4. stol. př. nl.

Další motivy na harappských  pečetích zobrazují často tohoto „Člověka“, jak rozvírá svárlivé síly světské duality v podobě dvou dravých zvířat anebo v podobě býkočlověka zahánějícího svými rohy zvířata od „stromu poznání“, tj. v původním védském pojetí od „rostliny sómy“, a který tak střeží tradici lidské moudrosti, jež člověka povýšila nad zvíře.

Význačným a velmi dávným dokladem existence védské ideologie je archeologický nález učiněný v Chatal Hüyül v Turecku. Zde bylo v 60. letech minulého století objeveno dosud nejstarší město na světě (datace 5. – 8. tis. př.n.l.) se svatyněmi zobrazujícími právě popsaného Člověka rozvírajícího jakýsi „komín“ či prázdný sloup ve hmotě – tj. volný prostor života, pod kterým byly vršeny tři býčí hlavy s rohy symbolizující trojnásobné (tj. ráno, v poledne a večer) křesání „býka sómy“, tj. Světla poznání – „ducha“, který vytváří a chrání prostor života.

Celá tato původní védská duchovní tradice však byla během tisíciletí překryta nevěděním tak, že všechny védské ideje a moudrosti byly postupně materializovány a personifikovány do celé řady bohů a zvířat, či materializovány coby předměty a zbraně, které „zakryly“ zářivé Světlo vědění, jenž tak přestalo osvěcovat a inspirovat lidské myšlení. Pohled člověka byl touto záměnou nasměrován pouze dolů do hmoty, ve které začal člověk hledat spásu a mystický zdroj života. Veškerá moudrost Védy tak postupně zanikla a na její místo – „do středu“ – se postupně dostal materialismus. Verše Védy se proto díky nevědění dnes čtou a interpretují materialisticky coby domnělá „oslava přírody“ a přírodních či astronomických jevů, a jejich základní význam – tj. že se jedná o prapůvodní zdroj duchovního pohledu na svět a život – již není chápán.

 

Staré mýty a legendy

Posledním dodnes dochovaným reliktem védské moudrosti se proto staly vyprávěné mýty různých kultur a národů, dnes zachycené díky zlidovění v pouze tzv. „pohádkách“. Zde se ještě objevuje celá řada motivů původní védské tradice, často však již ve zkreslené či zdeformované podobě. Nejtypičtější obrazy a motivy, které v lidových pohádkách vycházejí z prastaré védské moudrosti jsou především tyto: příběhy o „božském nektaru“, sanskrt. o „amrtě“ – nápoji nesmrtelnosti, kterým se živí bohové a lidští hrdinové, popř. o „rostlině věčného života“ či zázračném stromu se zlatými plody, kterou se lidští hrdinové vydávají hledat, dále příběhy o „božském zlatém dítěti“, které se rodí v „jesličkách“ a spasí svět, o „živé vodě“, která probouzí mrtvé tělo k životu, o „božích mlýnech“, které nemelou nadarmo, o velkém ptáku – čápu či orlovi –přinášejícím „požehnané dítě“ či zachraňujícím člověka, o nejmladším třetím synovi, který dokáže splnit úkol, který jeho dva bratři nedokázali vykonat atd.

Nejdůležitějším původně védským příběhem (kde bůh Indra poráží draka Vrtru) je ale legenda o hrdinovi, který zabije draka sužujícího království a stane se tak novým králem. Tento příběh vyprávějí snad všechny pohádky světa a byl dokonce převzat i do okruhu biblického křesťanství coby boj „svatého Jiří“ (původně „Georgios“ – zemědělec či „oráč“ vytvářející úrodnou brázdu v zemi) s drakem. Abychom těmto mýtům a na ně navazujícím lidovým pohádkám porozuměli a aby k nám promluvily, musíme se tedy alespoň v krátkosti seznámit s védskou moudrostí a jejími základními idejemi.

 

Základní ideje Védy

Svět, tj. naše realita, není podle védského pohledu pouze hmota a prázdno kolem ní, nýbrž je věčně rozdělen na dvě spolu propojené části – svět fyzický a metafyzický. Tím hlavním – vyšším – je zde svět věčného Světla poznání, nazývaného „Puruša“, sanskrtsky nazývaný svět „param“, svět ducha, který – na rozdíl od spodního či vnějšího světa hmoty (tzv. svět „aparam“) – se nikdy nerodí, ani nikdy neumírá, je mimo čas. Právě tato duchovní síla Světla rozvírá gravitaci spodního světa hmoty, světa houstnutí, tuhnutí, „konkretizace“ či hrubohmotnosti, a tak vytváří osvobozený prostor, pověstnou „brázdu“ či pupeční šňůru, kterou je veškerý život spojen se Světlem, a tak umožňuje život. Vztah obou těchto věčných světů je možno přirovnat na fyzické úrovni ke vztahu světla a stínu.

Život podle védských představ neustále vzniká tím, že se v něm stále sráží dva světské principy nazývané „Nebe“ a „Země“ (védsky „dyávaprthiví“), a jejich dualistickou protivou dochází stále k třesku – křestu – či „porodu“, kdy se oba světské principy sráží coby „činely“ či „křesací kameny“ či „rodičky“, a tak dochází ke vzniku jiskry (ohně) či tónu, který zahání temnotu, chlad a chaos, a organicky – sám o sobě vědoucí – rodí a uspořádává svou silou vše živé.

Základním charakterem věčného světa ducha (Puruši) je jeho povýšenost nad jakoukoliv hmotou, tj. jeho „prázdnota“, která nepřipouští jakékoliv zpředmětnění, ztuhnutí či zatemnění, kterým by se sám duch mohl projevit pro naše smysly jako hmotný útvar. Všechny „inkarnace Boha“ (ať už Višnua, Šivy či biblického Jehovy apod.) jsou proto pouhým lidovým nepochopením védské duchovní nauky. „Duch“, tj. Světlo poznání, je nezvážitelný, nezměřitelný, nevyjádřitelný a věčně neprojevitelný. Přesto je však celou Védou různě jmenovaný a velebený – vždyť právě jeho stále novým inspirovaným nazýváním vznikla lidská řeč!

Všechny názvy této duchovní entity ve Védě jako je „indra“, „varuna“, „mitra“, „agni“ či „brhaspati“ atd., jsou dnes materializovaným viděním považovány za názvy různých „božstev“ védského Pantheonu, aniž by se chápalo, že to jsou mystickou inspirací zrozené názvy jednoho jediného „božského“ či duchovního principu. Jak se zpívá ve Védě: „Ekam sat vipráh bahubhih vadanti“ – „To jedno Věčnějsoucí opěvují bráhmani mnohými jmény“.

Védská moudrost se svým pochopením duchovního světa „param“, který je „Světlem úplného poznání“ a který prostupuje celý kosmos, tak razí v lidském světě nanejvýš důležitý „úplnostní“ či holistický pohled na svět a brání tím omezenému individualistickému a egoistickému světonázoru, který svým nedostatečným vědomím rozděluje vše na oddělené a na celku domněle nezávislé části (proto též řecký název síly rozpadu „Diabolos“ – „Ten, který rozděluje“), a svou omezeností rozpoutává oheň nenávisti, netolerance a zkázy.

 

Moudrost symbolizovaná číslem 3

Doslova „spásná“ je potom védská nauka o třech principech hmotného světa. „Třetí síla“ Světla poznání, která se stále rodí díky srážení dvou sil Nebe a Země (sanskrt. později známé coby kvality „radžas“ a „tamas“) a její uctívání coby pravého zdroje života byla základem veškeré lidské moudrosti a garantem zdravého rozvoje společnosti. V centru védské liturgie byl právě proto tzv. „sómový obřad“, tj. recitace („křesání“) Světla poznání, která tuto „třetí sílu“, sílu života, vyvolávala a šířila – která ji doslova rodila. Nevědoucí a neprobuzené vědomí, které vidí svět pouze dualisticky a nepřátelsky jako „věčný boj o existenci“ bylo touto trojitostní moudrostí usvědčováno ze své démonské podstaty a odmítáno, a společnost se mohla rozvíjet v míru.

Sóma coby „ten třetí“ („trita“) se proto stal centrálním principem řídícím lidské myšlení a cítění a coby „trátar“ – „spasitel“ (od véd. slovesa „tráyaté“ – „spasit“) médiem pravé lidské cesty. Číslo tři (véd. „trayas“) je proto ve védské tradici číslem posvátným, a proto v celé indoevropské duchovní tradici také všude uctívaným – jak u Indů, Peršanů, Slovanů nebo Keltů. Celá východní tradice tzv. „třetího oka“ není nic jiného nežli pěstování a ochrana vykřesané síly Světla poznání, které se rodí věčným svárem mezi Nebem a Zemí a díky své mediální – „meditační“ – pozici dopřává člověku i celé společnosti stabilitu, pevnost a základní charakter – vytváří duchovní páteř člověka, směřující vzhůru.

 

 

Společenský řád

Smyslem života a jeho garantem bylo proto podle Védy udržování spojení („yóga“) s duchovními světy („param“ či „Puruša“), vytvoření „pupeční šňůry“ spojující každého probuzeného jedince se zdrojem Světla absolutního vědomí, a proto také spolupodílnictví („bhakti“) na tomto Světle. Obrana „duchovního Člověka“ a Jeho hodnot jak uvnitř v každém jedinci, tak i vně, v rámci společenského řádu, bylo nejdůležitějším lidským úkolem. Právě toto dosažené spojení ustanovovalo také od pradávna přirozenou hierarchii celé společnosti.

Ti nejvíce cenění a uctívaní byli vždy ti, kteří se dokázali na toto Světlo napojit, kteří křesali sómu, nazývaného též „rádža“ – „král“ (dosl. vlastně „ten zářící“), protože pouze ti měli v sobě královskou kvalitu úplnostního a celkového pohledu na svět a mohli tak svět řídit. Nižším společenským vrstvám, které nebyly schopny takového úplného napojení byly určeny podřadnější světské úkoly. Védská společenská hierarchie, která dělila společnost do čtyř tzv. „varn“ („barev“, nebo též „voleb“) a stabilizovala ji, určovala společenský řád a zákon v lidské společnosti po tisíciletí. V Evropě bylo toto uspořádání, kdy se společnost dělila na tzv. „stavy“ – tj. lidi duchovní, krále a šlechtu (rytíře), pracující lid a otroky – nevolníky – rozbito teprve měšťanskými revolucemi 17.  až 19. století.

Zrušení instituce krále a všech stavů se svými povinnostmi a výsadami však znamenalo rozbití stabilní kostry společnosti, kdy spolu s vírou, že „všichni jsme si rovni“ došlo k „likvidaci“, tj. latinsky doslova ke „ztekutění“ celé organizace společnosti s neblahými důsledky – k odstranění úplnostního či celkového pohledu na svět a člověka. Instituce krále a společenských stavů neměla totiž primárně světský, tj. pouze mocenský rozměr, nýbrž představovala svou stavbou důmyslnou obranu proti spodní síle materialismu a nevědění, která zbavuje člověka všeho vyššího a ušlechtilého a vydává ho „běsu světa“, kdy pouhá hladovost a ziskuchtivost jedinců a jejich partikulárních zájmů začne ovládat celý lidský svět.

Již však ve Védě, a to je pěkných pár tisíc let(!), je popisován coby největší nepřítel zdravé lidské společnosti a člověka jako takového tzv. „Vrtra“ – „Zahalovač“, „Přikrývač“ či přímo „Pokrytec“ (od védského slovesa „vrnóti“ – zahalovat, přikrývat), někdy nazývaný také „had“ („ahi budhnyas“) – vládce spodních podzemních sil, který spoutává a vězní člověka svou gravitační a soustřednou silou v nevědění, v neprobuzenosti a omylu, a způsobuje tak všeobecnou zkázu. Jeho věrným služebníkem je podle Védy zcela světský neduchovní člověk, který stále jen počítá svůj zisk, a který se proto nazýval „pani“ – „ručička, která bere“, obchodník žijící pouze pro svůj zisk.

Právě proto se uchoval až do dnešních dnů obraz pradávného lidského hrdiny, ve Védě či v perské Avestě ztotožňovaný právě s personifikovanou postavou sómy, toho „třetího“, který probuzen Světlem poznání dokáže tohoto „hada“ či „draka“ přemoci a tím celou společnost zachránit. Jeho mečem („šástram“) je védské slovo poznání („šástram“), a právě tímto „zářícím mečem“ poznání dokáže zahnat temnotu nevědomosti a tím spasit svět.

 

Karmický zákon

Z řady védských moudrostí, na kterých stojí lidská společnost a člověk jako takový, je třeba se na závěr zmínit alespoň ještě o „síle karmy“. Dnes je toto védské slovo totiž chápáno úplně převráceně a omylně. Termín „karma“ (od slovesa „kr, karóti“ – „točit védské verše“, později zobecněně „konat“, „činit“, „pracovat“) znamenal původně pouze liturgickou činnost ve prospěch Puruši – Světla poznání, která udržuje jak celou lidskou společnost, tak i celý svět. Pomocí této záslužné činnosti se člověk osvobozoval ode všeho nízkého a egoistického, zbavoval se materialistického pohledu, a udržoval tak sám sebe i celou společnost. Touto svou činností a ničím jiným(!) si budoval svou životní cestu nejen v tomto, ale ve všech příštích životech. Pouze chápání přímé souvislosti mezi příčinou a následkem, tj. že každý lidský skutek má následky a že existuje viditelná i neviditelná hodnota práce, která vytváří budoucnost, vytvářelo etický základ veškerého chování.

Všichni ti nevědomci, kteří tento vztah příčiny a následku (a spolu s ním i hodnotu práce) nechápou, protože nemají dostatečné vědomí, prchají celý svůj život před následky svých činů anebo se stále jen topí v těchto následcích, a žijí tak marné a bludné životy. Domnívají se totiž omylně, že svět řídí „Pán osudu“, „Pán času“, „Fatum“, „Bingo“, který sám od sebe, podle své nevypočitatelné nálady a choutek, ovládá svět a všechny lidské osudy. Modlí se proto k „Fortuně“ či k neznámému a strašnému „Bohu losu“, aby byl jim – věčným hříšníkům – milostiv a poskytl jim „štěstí“.

„Karmou“ proto tito nevědomci rozumějí předurčenou a nezměnitelnou dráhu svých životů, na které se nedá lidskou snahou a prací nic změnit. Ta je podle jejich pohledu nedůležitá a nepodstatná, vztah mezi příčinou a následkem nepochopen, a události lidského života i celé společnosti jsou tak pověrčivě a neprobuzeně odevzdávány do rukou strašné veličiny – zcela neznámému a „nevyzpytatelnému“ Bohu času a Pánu všech událostí. Všichni ti, kteří jsou bez soucitu a svědomí, kteří se odmítají starat, odmítají usilovat, odmítají se namáhat za správným cílem, se pak propadají – sami bez ideálů a bez Světla poznání, které by jim ukázalo cestu – do domněle předurčené a nezměnitelné „osudovosti“: „S tím nic nenadělám, to je moje karma (můj osud)!“ Že by jejich životy mohly ovládat a určovat jejich vlastní rozhodnutí a činy, že by byli schopni sebereflexe, že oni sami to jsou, kdo si tvoří svůj osud – je mimo jejich chápání.

Silnější než všechno násilí a armády světa je pevné lidské přesvědčení a prozření, co je člověk a smysl jeho života na zemi, a poznání, co je svět, a jací hráči se na tomto poli střetávají. Při tomto hledání smyslu života není lepší inspirace a většího ideálu nežli dávné védské uctívání, pěstování a bránění kvalit „duchovního dokonalého Člověka“ – Puruši – coby dárce života a Světla poznání. Ten stojí podle Védy věčně nad vší formou a hmotou, a coby „Mitra“ – védsky „Přítel“ – je přítomen také v srdci každého člověka, který má svědomí. V dobách úpadku, kdy partikulární síly částečnosti a egoismu ovládají lidskou společnost a útočí na samy základní kvality člověka, je proto třeba se navrátit ke kořenům, pochopit dědictví védské moudrosti a poučit se z ní.

Převzato z webu: https://www.gnostica.cz/prednasky/

 

ThetaHealing
smysl zivota
Semináře v Maitrei v roce 2018
seminare osobniho razvoje
konzultace astrologie
fengshui konzultace
online konzultace
Blog
youtube cz
Well-Balanced
Pratite nas na Facebook-u
cviceni afirmace meditace